Občanský průkaz

Normalizační pendreky v obličejích puberťáků, kteří chtěli jen pít, poslouchat muziku a nepohrdat vlastními rodiči. Režisér Ondřej Trojan natočil retro, u kterého se svírá hrdlo.
Novinka režiséra Ondřeje Trojana, který to před necelý sedmi lety dotáhl s filmem Želary až k nominaci na Oscara, má určitě spoustu chyb. Pomalý a hodně popisný rozjezd, mozaikovitou strukturu vyprávění, v níž postavy na dlouho mizí a pak se zase objevují (anebo taky ne), poněkud statické aranžmá atd. atd. Má ale také jednu obrovskou přednost: Muziku, humor i dusno poloviny 70. let evokuje s takovou přesvědčivostí a intenzitou jako žádný jiný český film!
Čtveřice nerozlučných kamarádů Petr, Aleš, Popelka a Míťa právě dovršila patnáct let, proto ve společnosti povadlých karafiátů, pionýrských šátků a dlouhých proslovů dostávají od příslušníků Veřejné bezpečnosti občanské průkazy. Klukům je to celé pro legraci. O tři roky později už jim bude ale mnohem hůř. Jednak už velmi dobře vědí, zač je toho normalizační loket, a jednak zoufale nechtějí na vojnu. Odmítají ztratit dva roky života, nechtějí si nechat vymývat mozky, bojí se šikany...
Tohle není balastem zahlcené Vyprávěj, tohle je realita všedního normalizačního dne!

70 %