Devátý týden

Pondělí jsem strávil (jako většina z nás/vás) s Oscary. Nad ránem u televize, odpoledne v televizích, přesněji taxíkovou jízdou po většině tuzemských televizí, kde chtěli slyšet to samé po sto padesáté. V té České například chtěli vědět, kdy naposledy byl v jednom roce na Oscara nominovaný manželský pár, tak jsme se společně s Ivou ponořili do vlastní paměti a konfrontovali ji s fakty. Pokud pomineme neherecké manželské páry (Peter Jackson a Fran Walshová za Pána prstenů: Návrat krále, Baz Luhrmann a Catherine Martinová za Moulin Rouge! atd.), dopátrali jsme se například Richarda Burtona a Elizabeth Taylorové a jejich společného filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové? respektive Katharine Hepburnové a Spencera Tracyho (manželi sice oficiálně nikdy nebyli, ale jak pravila Iva, jakoby byli) za snímek Hádej, kdo přijde na večeři. A když už jsme byli u těch rodinných vazeb, Iva si vzpomněla i na film Na Zlatém jezeře, za který byl nominovaný otec a dcera, Henry Fonda uspěl, Jane Fondová ne, ačkoliv v sále to mohlo na první pohled vypadat jinak (za nepřítomného tatínka sošku přebírala právě dcera).

V úterý jsem se chystal napsat blog s titulkem Kdo má dneska narozeniny?, v němž jsem se chtěl podělit o radost z nového filmu mistra Jiřího Barty Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Už dlouho jsem nezažil na novinářské projekci tolik smíchu a pozitivní energie. Dvouletá dřina, peníze poskládané doslova z celého světa, producentská odvaha hraničící s charitou (uctivá poklona, pane Šmídmajer), nezpochybnitelný talent tvůrce Krysaře či Zaniklého světa rukavic, nekonečná hravost a trpělivost všech animátorů, hlasové kouzelnictví předních českých herců (Ivan Trojan, Jiří Lábus, Barbora Hrzánová, Boris Hybner...) a spousta dalších lidí a faktorů přispěla k tomu, že vedle všech Shreků a ztracených Nemů vzniklo zase něco ryze českého, co odkazuje k tradici, před níž se kdysi skláněl celý svět. Ačkoliv mám minimálně už jedno dítě poněkud odrostlé, říkal jsem si, že bych je měl na tenhle film vzít povinně oba, aby vůbec věděli, jak vypadá opravdový rukodělný animovaný film (ne, nebojte, je tam i spousta triků digitálních). Navíc, je nekonečně zábavné vidět film vyrobený z důvěrně známých, tedy ryze českých předmětů denní spotřeby. A pozor, nenechte se zmást, zátka od Mattonky na hlavě jednoho z hrdinů není dílem product placementu! Tvůrci za ni nedostali o Karlovarských minerálních vod ani korunu! Úterní blog jsem pak chtěl zakončit odpovědí na v titulku zmíněnou otázku: "No, přece já," ale protože jsem úterý nestihl, dnes přípomínku této každoroční radostně-tristní události vynechám. :-)

Ve středu jsem s vypětím všech sil přežil Válku nevěst a pokusil se zodpovědět aspoň pár Frantových dotazů pátrajících po elementární logice děje.

Ve čtvrtek jsem si s velkým zájem pořídil nový Reflex s hanbatým generálním ředitelem České televize Jiřím Janečkem na obálce, vykřikujícím: "Děkuji za vaše poplatky." A když jsem se v jednom z mnoha článku na toto téma, rozhovoru s Fero Feničem, dozvěděl, jak si Česká televize krade úspěšné pořady externích producentů (z Cestománie se stal nevyvedený plagiát Na cestě, ze Zpovědi úspěšná 13. komnata), vzpomněl jsem si na cyklus Lesákovy Real TV Po stopách hvězd. Se začátkem léta také končí. Česká televize si údajně bude vyrábět pořad obdobného ražení sama.

Čtvrtek ale nebyl jen dnem smutných zpráv. Viděl jsem (opravdu výborný!) dokument Lindy Jablonské Vítejte v KLDR!, který doporučuji hlavně těm, kteří v sobě mají zkušenost s minulým režimem u nás, a poseděl s Bolkem Polívkou, Petrem Vachlerem, Honzou Stehlíkem (scenárista, nejen Vachlerův) a Jakubem Prachařem a kromě jiného se dozvěděl, že letošní Český lev bude (stejně jako moje pondělní anketa s Ivou) věnován rodině. Kromě Bolka Polívky a Anny Polívkové se tak můžete mimo jiné těšit na Jiřinu Bohdalovou a Simonu Stašovou, oba (nebo snad všechny tři?) Brousky, globálního oteplovače Jakuba Prachaře a jeho tančící maminku Danu Batulkovou a mnohé další.

A protože dneska jsem viděl Strážce (moc hezky natočené, ale na jeden film snad až seriálově zahlcené) a dozvěděl se, že čas je relativní, píšu všechny zamýšlené blogy tohoto týdne dodatečně, naráz a teď. Snad to nevadí.