V předoscarovém nadšení jsem vydala jistou sumu energie, abych aspoň koutkem oka zhlédla Wrestlera. Podařilo se, byť za podmínek, které (stále ještě) profesionálovi ve mně brání napsat na film recenzi. Jedno jsem však zjistila zcela nepochybně - Sean Penn Oscara nedostane, byť jeho Milk je brilantní. Pohled na Mickeyho Rourkea byl pro mě zážitkem do té míry zdrcujícím, že jsem o budoucím majiteli zlatého paňáci přestala úplně pochybovat. Nebudu zastírat, že mám k dotyčnému herci zvláštní a dlouholetý vztah - před mnoha a mnoha lety jsem o něm napsala dokonce jakousi knížečku a od té doby ho nepřestala sledovat, byť to byl pohled často velmi smutný. K Wrestlerovi jsem tedy rozhodně nepřistupovala jako nezaujatý divák - ale v tom je asi taky ten vtip. To nemůže nikdo. Princip je v tom, že paralely mezi příběhem stárnoucího, unaveného wrestlera, který si zpackal život jak jen mohl, a jeho představitelem jsou natolik evidentní, že je nemůže přehlédnout nikdo a část účinku této role jde zjevně na účet mimofilmových souvislostí. Na druhé straně je tím postava ale daleko opravdovější a životnější. Je samozřejmě otázka, zda lze něco takového potom považovat za herecký výkon.Po úvaze - dá. A v té souvislosti ještě jedna poznámka. Kdysi tak pohledný, byť podivnými démony stíhaný mladý muž se za ta léta změnil v jakési divné, beztvaře odulé monstrum (tedy pokud jde o obličej - tělo má Rourkey v 57 letech nevídané) takřka bez mimiky, a nabízela se tedy jiná otázka, totiž co s tímhle zevnějškem vlastní karikatury lze vůbec uhrát. Navenec nic převratného, leč s účinkem - posuzováno podle mě - smrtícím. Takovou směs bolesti, lítosti, hrdosti na elementární lidskou důstojnost a smutku jsem nezažila léta. Pohled stejně fascinující jako odpudivý, rozhodně však nezapomenutelný. Tak schválně - co v pondělí ráno.
Příspěvky
