Cinka Panna

Takhle nějak si představuji, že funguje Evropská unie. Euroúředník zavřený kdesi za tunami skla, betonu a železa dostane na stůl jakousi žádost i vezme si eurotabulku a jme se odškrtávat. Význam kultury pro společnost? Ano. Trable s národním sebeurčením? Bezva. Rovnost mezi muži a ženami? No samozřejmě. Problém menšin? Oh, oh, oh, to už je takový malý euroorgasmus. Vezme eurokalkulačku, sečte. Plný počet bodů? Budiž tedy, europeníze čekejte v nejbližším eurotermínu.

O vzniku koprodukčního slovensko-maďarsko-českého filmu Cinka Panna žádný euroúředník nerozhodoval, rozhodovali o něm lidé na Slovensku, v Maďarsku a Česku (nás reprezentovali dramaturgové, vedoucí a ředitelé České televize), ale asi postupovali úplně stejně. V textu vyhledali všechna ta trendy slova jako žena, romka, folklór, domácí násilí, národní sebeuvědomění atd. a poslali část svého obolusu, který dal dohromady slušnou kupu peněz. Nikoho přitom zjevně nezajímala odpověď na otázku, jestli to celé má hlavu a patu a jestli to k něčemu je. Oni prostě přispěli na ušlechtilý mezinárodní projekt, tečka. Výsledek je ovšem natolik strašlivý, že osoby zodpovědné, tedy hlavně ty disponující našimi koncesionářskými poplatky, by se ze svých činů proti české kinematografii a kultuře měli veřejně zodpovídat.

Příběh je prostý: Talentovaná cikánská dívka chce hrát v 18. století na housle, což je výsada určená výhradně mužům, zároveň je rodiči tlačena do manželství s nemilovaným mužem. Věřím, že drtivá většina z vás by si k takto načrtnutnému, třebaže banálnímu příběhu dokázala vymyslet bezpočet zajímavých peripetií a zvratů. Scenárista Ľubomír Slivka se přemýšlením nezdržoval, seřadil všechny nejokatější banality a klišé pěkně jednu za druhou, proto nemůže překvapit, že výsledek jeho snažení je kýčovitě přeslazený, hloupě naivní a ke konci už vyloženě sebeparodický.

Zpracování je podpůrměrně televizní: Lacině patetické, stereotypně suchopárné, řemeslně upatlané (nejen scénář, ale i kamera, zvuk, triky...). Skoro se až nechce věřit, že Cinku Pannu natočil stejný režisér, tedy Dušan Rapoš, který kdysi slavil takové divácké úspěchy s žánrově slušnými snímky Fontána pre Zuzanu (1985) či Rabaka (1989). Stačí si ovšem vzpomenout na jeho pozdější kousky, patetická zvěrstva typu Suzanne (1996) či Fontánu pre Zuzanu 3 (1999), a už jste doma. O to víc šokuje neobezřetnost lidí, kteří se rozhodli vložit peníze do Cinky Panny.

Cinka Panna je vskutku bizarní snímek, který by, troufám si tvrdit, propadl i na jakékoliv přehlídce amatérského filmu - díky zpracování, formě, prostě všemu... Je natolik bez chuti, jakéhokoli nápadu a viditelnější snahy (tu nelze upřít snad jen Zuzaně Kronerové), že se na něm nelze ani zvráceně bavit. Můžete se prostě jen nudit, nudit a zase nudit a na konci s otevřenou pusou vyslechnout závěrečný song Karla Gotta.

CINKA PANNA, SR/Maďarsko/ČR 2008, 122 minut. Režie: Dušan Rapoš. Scénář: Ľubomír Slivka. Kamera: Ján Ďuriš. Hudba: Arpád Kákonyi. Hrají: Anna Gurji (Cinka panna), Balász Galko (primáš Cinka), Balázs Mózes (Dano), Zuzana Kronerová (Phuri Daj), Martin Huba ( šlechtic Lányi), Martin Dejdar (kovář), Jozef Vajda (Baro Šero) a další.

Premiéra v ČR: 5. února 2009

10 %

Když kritika vytočí film

Pěkná recenze Kamila Fily na film Líbáš jako Bůh vybudila na aktualne.cz tolik čtenářů, že je na tok jejich komentářů radost (tedy hnus) pohledět.

Objektivně se raduji - tedy nikoli nad hrůzným filmem Poledňákové, ale nad tím, že filmového kritika zase jednou vytočil film natolik, že velmi přesně pojmenoval některé skutečnosti. Naučila jsem se jistým zvráceným způsobem vážit si filmů, které mne ještě dokáží naštvat - alespoň můj znavený, okoralý mozek trochu probudí k životu. Takže v tomhle ohledu to má Poledňáková za jedna.

Za sebe chci jen podotknout, že pokud je Líbáš jako Bůh skutečně podívanou pro ženy zvláště střední a vyšší věkové kategorie, měla bych se na protest nechat přeoperovat na mladého muže. A tuhle fotku použít jako terč na šipky. (Což ostatně můžu udělat i tak.)