"Milostné scény mě vycucávaly"

TOMÁŠ MAŠÍN vystudoval grafiku, malbu a konceptuální umění na Akademii výtvarných umění. V polovině 90. let se podílel na scénáři debutu Davida Ondříčka Šeptej. Ve stejné době spoluzaložil firmu Dawson Production. Natáčel multimediální projekty, reklamy i klipy. 3 sezóny v pekle jsou jeho celovečerním autorským debutem. A také událostí sezóny?

O druhé světové válce se točí jeden film za druhým, ale období těsně po válce, které je v mnoha ohledech snad ještě zajímavější, zatím zůstává českou kinematografií téměř netknuto. Proč sis ho vybral ty?

To byla náhoda. Já sám jsem na začátku věděl jen to, že do komedie nejdu, protože bych ji asi neuměl, že chci silný příběh, nejlépe love story, a že současnost mě jako výtvarníka vizuálně moc nebaví. Poválečná léta, na která mě navedl Lubomír Drozd, mě nadchla – válce se vyhneme, ale přesto tam tak trochu je, máme obrovský poválečný optimismus, ten drajf, kdy si všichni říkají: „Teď to rozjedeme, teď se nám povede líp,“ a najednou tři roky potom rána pěstí, konec, zataženo – zatýkání a popravy. Sotva se lidi stačili nadechnout, tak je něco brutálního setnulo, což poznamenalo celé generace. Přišlo mi, že to je přesně to, co jsem hledal, že lepší kombinaci nenajdu. Měl jsem love story, „little bit of drama“ a silný vizuální glamour doby.

Jak se tedy myšlenka na příběh inspirovaný životními osudy Egona Bondyho zrodila?

Potkal jsem kamaráda, undergroundového spisovatele a dlouholetého redaktora Vokna Blumfelda S. M. nebo-li Čaroděje nebo-li Lubomíra Drozda a svěřil se mu, že hledám námět na celovečerní film. Doporučil mi knížku vzpomínek Egona Bondyho Prvních deset let o dvou umělcích, kteří po válce prožívají neobvyklý vášnivý vztah. Knížka se mi líbila, ale přišlo mi, že z útržkovitých, deníkových zápisků se film postavit nedá. Vrátil jsem se tedy k Čarodějovi, co s tím? On že napíše námět, což nakonec i napsal. Nedal se sice moc použít, ale dalo se z něj vyjít. Na jednu stranu stolu jsem si tak položil knihu, na druhou Čarodějův námět a začal stavět první, poměrně komplikovaný příběh. Scénář měl asi sto šedesát stran a trpěl všemi začátečnickými chybami. Říkal jsem si: „Fajn, základ máš, ale teď by to chtělo nějakého dramaturga, který by ti to pomohl postavit.“ Navštívil jsem nějaké scenáristické workshopy, což bylo mezi námi dost peklo, a postupně se prokousával společně s dramaturgem Kristiánem Sudou přes druhou, třetí a další verze až k dnešnímu tvaru.

Co tě na tom příběhu bavilo nejvíc?

Základní téma filmu se mi vejde do jednoho slova: Vzpoura. Hlavní hrdina je rebel, odmítá se podrobit jakémukoliv diktátu, jakékoliv predikci, kterou společnosti udává politická garnitura nebo nějaký jiný big brother.

Když producentka udělala první odhad rozpočtu, přitížilo se ti?

Víš, že ne? My jsme čekali, že to bude drahé. Od začátku to byla hra s otevřenýma kartami. Mezi producenty a mnou nebyl klasicky podezřívavý vztah, co to na mě ten druhý hraje, kam si chce ulít peníze. Měli jsme nějaký rozpočet a velmi přesně jsme věděli, za co ho utratíme.

Kolik film stál?

Osmdesát milionů.

Překvapuje mě, že jsi vydržel čekat, až budeš mít pohromadě všechny peníze. Většina českých tvůrců začíná točit ve chvíli, kdy to jde NĚJAK natočit.

Čekal jsem zcela záměrně. Mohli jsme točit o rok dřív, protože už jsme měli pohromadě většinu peněz. Chybělo nám „jen“ nějakých deset dvanáct milionů. Mohli jsme jít buď do risku a hodně se zadlužit, nebo peníze oželet, čímž by ale utrpěla forma filmu. Příběh filmu by se určitě dal odvyprávět komorněji, ale to mi přišlo líto. V tomhle směru mi velmi dobře posloužila zkušenost komerčního režiséra. Naprosto jasně jsem viděl před očima, jak by ten film vypadal s těmi dvanácti miliony a bez nich.
Myslím si, že se obecně vyplatí čekat, zvlášť u debutu. Pokud nemáš geniální scénář, který má opravdu úžasný set up, tak je dobré čekat. Je totiž potřeba se dobře odrazit, aby si tě vůbec někdo všiml. Navíc nikdy nemáš jisté, že dostaneš nějakou druhou šanci. Kdybych já už nikdy nic nenatočil, tak jsem spokojenej. Jsem podepsaný pod něčím, co je pořádně udělaný, co se povedlo a co tu po mně zůstane.

Léta jsi dělal reklamy, navíc nemáš vystudovanou FAMU, ale výtvarnou školu. Co z toho se ukázalo být plusem a co mínusem při natáčení celovečerního filmu?

Deset let práce na reklamních zakázkách rovná se zkušenost, co a jak se dá dělat s kamerou, k čemu použít určitou techniku, jak dirigovat štáb... Dál je to zkušenost s formou, jak odvyprávět určitou scénu, záběrováním, svícením atp. To se na reklamách velmi dobře naučíš. Na jeden spot máš třicet vteřin a musíš ho nějak uchopit. Natočíš ho v jednom záběru, v deseti nebo v patnácti? Bude to popisný nebo spíš abstraktní? Cennou zkušeností je i komunikace s lidmi, ať už jde o štáb, klienta nebo agenturu. To jsou diametrálně odlišné skupiny lidí. Naučíš se být tak trochu profesionální diplomat a zároveň přítel, s herci můžeš podlehnout rozmaru chvíle, s klientem hovořit o marketingu, a i když tomu přesně nerozumíš, tak si zvykneš na to, že nejsi režisérský pánbůh a že je občas dobré poslouchat druhé, protože mívají často pravdu. A poslední cenná zkušenost, která se ukázala být výhodou, spočívala v tom, že jsem díky svému výtvarnému backgroundu esteticky a emocionálně tíhnul ke klasické filmařině, k tomu na filmu vůbec nejhezčímu – vizualitě. Instinktivně vyprávím raději obrazem, než abych něco okecával.

A mínusy?

Určitá uspěchanost, na kterou jsem zvyklý z reklamy. Rychle, rychle, protože musíš natočit hodně věcí ve velmi omezeném čase. U filmu to není až tak dobré, tam je potřeba víc se zklidnit, koncentrovat. Není úplně dobrý na to „jen“ vlítnout.

To se ti stalo?

Dělal jsem to nějaký první týden natáčení, ale potom jsem si to při cestě autem domů sám uvědomil: „Hele, jseš nějakej zbrklej, všichni se diví, jak to jede, jak to odsejpá, máš drajf, hrozně se ti líbí natáčení, ale jedna scéna, cos včera točil, mohla být klidnější. Kdyby byla klidnější, byla by lepší. Neděláš to celý moc uspěchaný? Kam ženeš, vole.“ Pomohlo to, srovnal jsem se.

Nějaké další mínusy?

(chvíle dlouhého přemýšlení a váhání) Chtěl jsem říct, že jsem se někdy jako výtvarník možná až příliš soustřeďoval na vizuální podobu scény, až se mohlo zdát, že kašlu na herce. Ale jak nad tím přemýšlím, tak si nemyslím, že je to špatně, protože to bylo jen zdání. Na herce jsem nezapomínal, zároveň jsem ale nechtěl podcenit žádný detail. Chtěl jsem mít film vyšperkovaný v každém detailu, což se snad povedlo. Zrovna dneska mi říkal Kristián Suda, který už film zná nazpaměť, že se bavil obejvováním dalších a dalších plánů, obrazů na zdech, detailů kostýmů… Všechno působí pohromadě, promyšleně – v tom jsou prý 3 sezóny výjimečné.

Jaká byla noc před prvním natáčecím dnem? Čeho ses nejvíc bál?

Těšil jsem se. Cítil jsem, že jsem připravený a také jsem byl. Na 200 %. Ale do poslední chvíle, do nějakého května června letošního roku jsem se bál, že zklamu lidi, kteří mi věřili – producenta, koproducenty, lidi ve štábu, svoje nejbližší... Z toho jsem měl hrozný nervy a pár hodně ošklivých snů.

Velmi neobvyklé složení měl štáb. Proč v něm figuruje třeba islandský kameraman a polští herci, když nejde o islandskou ani polskou koprodukci?

Protože jsem chtěl, aby na filmu dělali ti opravdu nejlepší a bylo mi úplně jedno, jaké národnosti jsou. Upřímně řečeno, většinu svých reklam točím se zahraničními kameramany.

Čeští nejsou dost dobří?

Takhle bych to neřekl, ale líbí se mi, jak zahraniční kameramani vidí, že přicházejí na natáčení připravení, nad filmem přemýšlejí a pořád něco nabízejí. Nejsou před režisérem připosraní, stojí za svým názorem a mají nakoukáno. Je to intenzivní, sršivý dialog a to miluju! Rád se učím. Běhá mi mráz po zádech, když mě někdo upozorní na něco zajímavého, můžu to s ním rozebrat a společne vymyslíme ještě neco lepšího! A tohle všechno je Karl Oskarsson. Ano, je trochu skandinávsky mlčenlivý, ale když konečně promluví, tak ty dvě věty jsou schopny převrátit svět. (smích)

Hlavně Oskarsson jako Islanďan nemá Prahu moc nakoukanou, takže nám nenutil pohlednicové záběry Prahy, které už všichni známe.

Přesně! V tom byla Karlova další výhoda – nerozuměl nám. Ano, měl anglický scénář, já se s ním bavil anglicky, herci se s ním bavili anglicky, ale nebyl zanesený českými klišé, nebyl zdeformovaný českou lokálností. A nebyl nesebevědomý, lokajský, nebál se – což je něco, co mi absolutně nevyhovuje. To samé bych mohl říct o art departmentu – Kataríně Hollé a Martinu Kurelovi, vynikající profíci, kvalitní lidé, zdraví oponenti, nikoliv pouze přisluhovači režiséra.

A proč polští herci?

Od začátku jsem věděl, že představitele hlavních rolí v Čechách těžko najdu. Ona měla být výtvarnice a intelektuálka, dynamická osobnost, proto jsem si představoval někoho s hédonistickým přístupem k životu, výraznou tvář s určitou imperfekcí na kráse, která bude po všech stránkách zajímavá. Jeho jsem vnímal jako pankáče a rebela, drzou a nekompromisní osobnost se silným výrazem. Nejdřív jsem hledal na Slovensku, ale nenašel, tak jsem šel hledat do Polska. Tam se mi vyloupla Karolina Gruszka, nádherná ženská, která navíc skvěle hraje. Když jsem se z Polska vracel domů, věděl jsem, že to na sto procent uhraje, ale bál se, že je moc krásná. Okamžitě jsem začal přemýšlet, kdo by se k ní hodil a jako jediný vhodný kandidát mi přišel Kryštof Hádek. Takže jsem najednou měl vedle sebe dva krásný mladý lidi…

… tedy přesně to, co jsi nechtěl.

(smích) Přesně.

Co s tím?

Začal jsem snášet na hromadu všechny výhody a nevýhody takového obsazení a výhod bylo mnohem víc. S její krásou, když to tak řeknu, se totiž dalo pracovat. Dala se zošklivit, vybavit určitými nesympatickými rysy. Udělali jsme pár čtených zkoušek a sedlo si to.
Ale jinak přiznávám, v původní představě jsem měl na roli Ivana někoho výraznějšího. Kryštof je velmi milej a příjemnej kluk a já musel vedení jeho postavy přece jen trošku přizpůsobovat jeho typu a fyziognomii.
Ale když už jsem měl Ivana obsazeného Kryštofem, velmi snadno jsem obsadil Poláka Tomasze Tyndyka do role Ivanova nejlepšího kamaráda Hanese. Kryštof je blonďák, Tomasz naopak tmavý typ, navíc v očích nese něco zasněného, existenciálního až tragického, což se mi hodilo. S Kryštofem k sobě ladili.

Psal jsi někomu roli přímo na tělo?

Když jsem psal roli literárního kritika Viktora Lukase, typického intelektuála své doby, kousavého, ironického muže, věděl jsem, že bych byl šťastný, kdyby ji hrál Jan Kraus. Seznámil jsem se s ním při natáčení reklam na Telecom a udělal na mě ohromný dojem. Navíc se mi líbí jako člověk, osobnost. A kamera ho má ráda. Chtěl jsem, aby se s hlavním hrdinou v sobě navzájem viděli. Aby v něm Ivan měl svého mentora, autoritu, kterou respektuje, a Lukas, aby v něm viděl sebe, když byl mladší.

Viděno zpětně – co bylo nejtěžší?

Milostné scény. Měl jsem u nich děsnou trému. Jsem člověk, který „svoje“ postavy dost emocionálně prožívá, už když je píše, nota bene natáčí. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale hodně mě to vycucávalo. Nazí herci, půl metru od nich kamera, která se jim dívá do obličeje nebo někam jinam, předstírají vášeň, která tam není atd. atd. Když se nad tím zamyslíš, je to celé nesmysl. Milostné scény nejsou žádná pohoda, je to stres pro všechny.

V tvém dalším filmu tedy už žádnou milostnou scénu neuvidíme?

Ale ano, uvidíte! Láska je skvělá věc a já jsem zamilovaný pořád.

Takže na co se máme příště těšit?

Mám dvě látky, které bych rád dělal, ale zatím zůstávám v klidu. Nejdřív se musí zadařit 3 sezónám, teprve přes jejich úspěch vede cesta dál.

Jaké filmy resp. tvůrci tě baví?

Mě baví všechny filmy, který jsou dobrý. Nedávno jsem si spontánně pustil asi potřetí Bokovku a znovu jsem byl nadšený a smál se. Stejně spontánně jsem schopen si pustit film Paříž, Texas od Wima Wenderse, což je naopak depresivní film, ale mě ohromně svým scénářem, výtvarnou podobou, náladou. Mám rád všechny Kmotry, mám rád akční filmy, třeba Černý jestřáb sestřelen od Ridleyho Scotta nebo Království nebeské. Když vidím, jak tam lítá Orlando Bloom a máchá mečem, jsem natěšenej jak malej kluk. (smích)
Co úplně nemusím, jsou hluboký, vykalkulovaný filmy Larse von Triera. Prolomit vlny? Super! Ale Idioti už jsou pro mě kalkul. Dělal je jen proto, aby se o něm psalo. V tomhle manipuluje a to se mi nelíbí.

Nemáš příliš zdravého rozumu na to, abys mohl být filmový intelektuál?

(smích) Mně astrolog řekl, že mám emocionální složku zcela v rovnováze s racionálním aspektem. Říkal mi, že bych si svoje filmy klidně mohl produkovat i sám. A já jsem dost starej na to, abych se znal, takže můžu potvrdit – má pravdu. Když točím velké scény, funguji spíš vojensky, neskládám se pod dojmem odpovědnosti a nějaké tvůrčí nejistoty, ale když točím intimní scénu, jsem vyždímanej. (smích)

Psáno pro www.aktualne.cz