Galimatyáš

Amélie z Montmartru dostala mladšího bratříčka. Bazil je sice výrazně ošklivější a má kulku v hlavě, ale i on prožije mile laskavou a dojemně kýčovitou historku, v níž očistí svět.

Tomu se říká pech! Nejdřív ho mina v marocké poušti připraví o otce a potom mu zbloudilá kulka rozčísne čelo. Zatímco si lékaři nad nebohým chudákem házejí mincí, zda střelu vyndávat či ne, Bazil přichází o to poslední, co ještě měl – místo ve videopůjčovně. Být bezdomovcem v Paříži ovšem není nic špatného. Díky partičce mile excentrických soukmenovců si totiž Bazil může nejen pohodlně žít, ale i připravit rafinovanou pomstu oběma zbrojovkám, které mu tak ublížily.
Málokterý film vystihuje název tak přesně jako právě Galimatyáš. Je v něm totiž naprosto všechno, jen to nějak celé nepasuje dohromady. Nejdřív nadchne velkorysost výpravy, vizuální obžerství a kadence nápadů režiséra Jeana-Pierra Jeuneta, potom zaujme Amélií evidentně inspirovaná, naivisticky laděná vyprávěnka o podrazu Dannyho a jeho parťáků, ale pak znudí politická agitka, která chce svět spasit pomocí otravných klišé. Bojím se, že v Galimatyáši bylo dovoleno prostě vše. Nejen fórky a legrácky, ale i poulení očí tu má přednost před příběhem a přímým tahem na branku. Snímek se tak rozpadá do sledu více či méně milých epizod, které dohromady chutnají jako onen pověstný dort Pejska a Kočičky.

40 %