Pěkný příští rok!

Milí čtenáři bývalé Cinemy, příznivci, spící kolegové, snivci, velkorodino,

přeju Vám za všechny exnuvší redaktory Cinemy co nejpěknější nový rok! Zatímco se mi v troubě tady v domečku v Hronově peče obří sumec z rybí farmy v Holovousech (recept jsem trochu přizpůsobila svých složitějším chutím a zeleninu před vložením na pekáč osmahla lehce na anglické slanině a cukru, až se vytvořil karamel, a pak teprve vložila velerybu a zalila naším domácím ryzlinkem rýnským), mám chvilku popřát vám do nového roku všechny ty věci, co se obvykle přejou - každý si prosím dosaďte podle svých osobních tuh, čeho vám nejvíc třeba.

Já pak velmi sobecky přeju sobě, aby se ten sumec povedl, můj žlučník vydržel neoblíbený silvestrovský nápor, nová redakce Cinemy našla své čtenáře a společnost Geronia mi posléze splatila peníze, co mi dluží (samozřejmě jen proto, abych si mohla koupit dalšího sumce! :-)).

(Jinak celkem pochopitelně zvažuji zřízení vlastního blogu, protože v okamžiku, kdy se Jarda ozývá jen sporadicky a Iva s Ondrou vůbec, tenhle ex-cinemácký blog podle mne nemá žádnou valnou cenu. Kdybych do toho šla, slibuju každopádně v jednom nepořádném chumlu víc receptů a recenzí.

Máme se v nějaké podobě patrně sejít příští týden, tak dám vědět, na čem jsme se uradili.)

Přátelé drazí, těším se každopádně na shledání v přístím roce!

P.S. A tohle mne na spřáteleném blogu Petra Soukupa dneska pobavilo.

Hořkost na patře

Přiznám se, že k volnému pokračování legendárních Sněženek a machrů jsem byl od počátku skeptický. Měnily se scénáře, měnili se režiséři, a když už došlo na samotné natáčení, provázely ho problémy přímo neuvěřitelné.

Výsledek má očekávání víceméně potvrdil: Scénář plochý jak někdejší baterie ze Slaného, oslích můstků taková spousta, že tolik ušatých zvířat v republice snad ani nemáme, k tomu zastydlé frajeřiny Jana Antonína Duchoslava, neuchopitelné rádobyherectví Evy Jeníčkové a odpudivě vytrčená loga reklamních partnerů.

Jenže... Jenže tam byl také ještě Václav Kopta, kterému léta ani kila neubrala na šarmu, přesvědčivosti a nevtíravé naléhavosti, smutně unavený klaun Michal Suchánek a také režisér Viktor Tauš, který dokázal ten danajský dar natočit se vskutku nevídanou mírou hořkosti a smutku. Dokonce takovou, že ani po čtrnácti dnech od shlédnutí filmu ji nemůžu dostat z patra, což ze Sněženek a machrů po 25 letech (velké M, jak chtějí tvůrci, odmítám psát) dělá jedno z nejzajímavějších překvapení roku.

A protože je Silvestr, nelze než si přát, aby takových (a ještě příjemnějších) překvapení bylo v příštím roce co nejvíc. Už třeba právě proto, že Sněženky mají trochu nepochopitelně copyright roku 2009.