Týden, kdy opadalo slunce

Jeden velmi slavný český tvůrce (jmenovat ho nebudu, neb nejsem zplnomocněn dělat mu tiskového mluvčího) si vždycky na jaře, když kvete švestka, bere volno a odjíždí na chalupu. Každé jaro, když se to tmavé dřevo obleče do toho nádherného bílého květu, si na něj vzpomenu a upřímně mu závidím. Představuji si, jak tam tak sedí na zápraží, dívá se, hoví, přemýšlí si o světě a uklízí v duši.

Čtrnáct let jsem žil v rytmu (permanentní) uzávěrky. Ať už jsem byl na horách, u moře, na pohřbu či svatbě, vždycky telefon sebou a vždycky na jeho druhém konci Iva s nějakým tím problémem k řešení. Vadilo mi, že nikdy nemáme hotovo. Jedno číslo doděláme a než stačí vyjít, už musíme mít napsanou polovinu dalšího. I ten deníkář má aspoň sobotu volnou, protože v neděli noviny nevycházejí.

Uplynulý týden udělal za těmi čtrnácti lety tečku. Byl mým vůbec posledním pracovním v Cinemě. Poslední týden redaktora vyhozeného pro "nadbytečnost"... Jaký byl?

Pátek. Napsal jsem oba miniprofily do dalšího dílu Next Generation.

Sobota. Dočetl jsem poslední knihu o Rudolfu Hrušínském z těch všech, které jsem si o něm půjčil v knihovně. Materiál v hlavě vibruje a krouží jak míčky v osudí nějakého lotta, těhotenský průkaz k danému tématu ukazuje na devátý měsíc, zbývá "jen" porodit.

Neděle. Píšu první odstavce legendy. Zas a znovu je přepisuji. Vím, čím chci začít, ale pořád nejsem spokojen s výsledkem. Je to přesně, jak říkává scenárista Vladimír Körner: "Styl je záležitost první věty. Nelze ji vyspekulovat - je taková, jaká musí být."

Pondělí. Trápení pokračuje. Když má člověk začátek, zjistí, že nejhorší není začátek, ale prostředek. Jak po dobrém začátku blbě nepokračovat? Jak nenudit? Jak napsat něco zajímavého o něčem, o čem vím už úplně všechno a přijde mi to banální, trapné, všeobecně známé? A pořád mi někdo leze do kanclu. Abych udělal popisky tamhle, abych dopsal, přečetl, dohlédl, opravil... Kurňa, ale tohle je moje dost možná poslední legenda a já chci, aby byla dobrá!!!

Úterý. Předem je mi jasné, že dneska toho moc neupíšu, protože mi pracovní den půlí natáčení dalšího dílu Po stopách hvězd. Ladislav Mrkvička? "O něm ale já přece nic nevím," bránil jsem se minulý týden, když mi volali. "Jen se nedělejte, my už moc dobře víme, že u vás NIC znamená půlhodinový monolog," odpovídá protistrana. Ano, jsem ješitnej jako každej chlap, navíc každá koruna dobrá, takže mě za chvíli měli tam, kde mě mít chtěli a já, vůl a dobračisko v jednom, jim odkýval úterý, jak chtěli, i když jsem věděl, že půjde o uzávěrkový týden. Cestou ze studia mi romský taxikář udělá přednášku o tom, jak se jim mám na to vykašlat. Minule vezl Jirku Krampola a ten mu řekl jasně, jak to je. Za tu almužnu by se jim na to vy..., vy..., jo, vykašlal. "Lidi vás uvidí v televizi a pak si myslí, bůhví kolik za to nemáte, no nemám pravdu?" mudruje. Na odpověď ale nečeká. Mluví dál a dál. V názorech i obecných pravdách je nekompromisní a naprosto soběstačný.

Středa. Grafička tlačí, že je den před uzávěrkou a ještě nemá legendu čítající šest stran. Vím, že dneska ji musím dopsat. Jenomže, čím větší tlak na vás ostatní i vy sami vyvíjíte, tím hůř se vám píše. Navíc rozsah je daný. Potřeboval bych tak o dvě, nebo aspoň o jednu tiskovou stranu navíc. Ale to nejde. Co tam ještě všechno musí být? Jak to hladce, nenásilně spojit? Piš stručně, výstižně! Na tamto se vykašli, to je stejně vata. Kde sis zaškrtnul ten hezkej citát? A nezpomínej, že ze všeho nejdůležitější je konec! Jaký má čtenář dojem na konci, tak bere celý článek. Ne nadarmo se říká: Konec dobrý, všechno dobré. Konečně hotovo! Ivě se to ale nelíbí. Jen jak ji vidím ve dveřích rozpačitě si prohazovat papíry s vytištěným textem v rukách, je mi to jasné. Nemám sílu cokoliv říct. Navíc Jobovy zvěsti nikdy nechodí osamoceně. Chvíli na to volá Karel Roden, že rozhovor, který jsme spolu před týdnem po třech nedělích příprav vedli, takhle nemůže vyjít. "Nejradši bych to celé vyhodil. Stalo by se něco?" ptá se. "Měl bych tři prázdné tiskové strany a po pravdě nevěděl, co na ně dát," odpovídám. Známe se léta, už jsme takhle dělali řadu rozhovorů. Některé vyšly, některé ne. Vždycky jsme se ale navzájem plně respektovali. Krizový štáb: Já, Iva, grafička- co teď? Zblblý hollywoodskými filmy se měním v akčního hrdinu: Nelze ustupovat. Uděláme rozhovor nový! Do čtyřiadvaceti hodin! A do toho přepíšu legendu!!! Rozhovor se stahuje ze tří na dvě tiskové strany, maximálně se zvětšuje fotografie, Alenka s Ivou musí přes noc zhlédnout a napsat recenze na dva filmy, každá jeden.

Čtvrtek, den D. Zatahuji rolety a přepisuji a přepisuji. V 11:20 hotovo. Iva mě za to líbne na pleš. Ve 12:00 projekce "prosincového" filmu Kdopak by se vlka bál. Začíná s dvacetiminutovým zpožděním. Zákon schválnosti, jakoby nevěděli, že dnešek mám na vteřiny. 13:45 vyrážím na Sedlčansko za Rodenem. Prudký déšť, viditelnost mizerná, na tachometru stabilních 140 km/hod. Na 30,5 kilometru těsně přede mnou havaruje stříbrná fabia combi. Náraz do středových svodidel, několikery hodiny, štěrk lítá všude, končí v odstavném pruhu. Ze všech stran potlučená, ale jinak "zdravá". V 15:00 píšu smsku, že budu mít čtvrt hodiny zpoždění. Přesně v 15:15 stojím před barokní budovou, která víc než zámek připomíná ruinu. Musíme spolu spáchat 2450 znaků. Trvá nám to přesně čtyři hodiny! Mezitím ale dobře hodinu skládáme dlažbu, tedy skládáme, já jen asistuji, skládá herecký partner Roberta De Nira, Rowana Atkinsona či Chow Yun-Fata. Traktorem předělaným na ještěrku. Řidič stařičké IFY, který pět tun dlažby přivezl, je tím natolik konsternován, u koho skládá a kdo mu skládá, že stihne dobře čtyři pět telefonátů, prostřednictvím kterých tu novinu pošle do světa.

Pátek. Nalít rozhovor, udělat titulek, doladit poslední detaily. Konečně z České televize vymámit ty správné fotky na Zdivočelou zemi III, Ondrovi do foyer dopsat "mrtvolky" Kymličku a Petrovickou a vyrazit na (neuvěřitelně blbého) Maxe Paynea. Zatímco Ondra obratem píše recenzi a Iva si jde mezitím odvolit, já mizím. Mám prý nárok. 169. číslo, na němž jsem se jako redaktor podílel, je hotové. Je opravdu pro mě tím úplně posledním?

Je sobota. Sluníčko nádherně hřeje. Jedu na kole křivoklátskými lesy, do kopců a podél potoka, je to přesně ten šťastný podzimní den, kdy svítivě žluté listí padá na zem. Obrovská nadýchaná kola žlutožlutých střapečků, které ještě nestačily zhnědnout, uschnout, zošklivět. Vyvalím se nad jakousi strží, mžourám do blba, hovím si, přemýšlím o světě, prostě užívám si tu vančurovsky "blaženou hodinu v polích". Opravdu užívám?